Chtěla bych trochu osvětlit, co vnímám při komunikaci s dušemi.
Slyším jejich ton hlasu, pokud se spojím s duší, která mluvila cizím jazykem…některá slova rovnou slyším a píši – příklad v Nj, Slovenském jazyce. Duši nevyvolávám, jen se s ni propojím, napojím. Nedávno jsem měla možnost promluvit s mladým hochem, který mi řekl, že ho vedl pán a jmenoval se Ježíš, který chrání všechny malé děti,které přijdou…popsal, jaké to tam je. Jeho slovy …děti se smějou, hrajou si dohromady, máme tady kolem hodně barevných kytek a bilé světlo, jiné sluníčko bilé. Měla jsem také možnost několikrát mluvit s duší sebevrahů – ti potřebují odpuštění, aby se mohli pohnout z místa, kde zemřeli a následně v místě úmrtí uvízli. Většina zemřelých popisuje, jak jsou lehcí…mohou se rychle pohybovat, necítí bolest již fyzickou. Duše po fyzické smrti dál vnimá, komunikuje …některé nechtějí opustit hmotný svět, protože je tu váže starost o své pozůstalé, láska k domovu, kde žili..atd. Všechny duše, se kterými komunikuji a ptám se jich, co následovalo po smrti, vidí sebe, svoje tělo …na které se dívají zhora. Tedy nemocniční postel, silnice při autohavárii, záleží …kde opustili v tu chvíli svá těla. Jája
Život po životě-KLIENTKA SOUHLASILA S UVEŘEJNĚNÍM
Krásné ráno a celý den.
Stalo se to 13. 1. 2016 chvíli po půlnoci. Spala jsem, ale najednou mě vzbudilo strašlivé točení hlavy, tehdy jsem ještě bydlela se synem a to mi zachránilo život, protože já sama ani nedokázala najít mobil a zavolat si sanitu. Syn také ještě naštěstí nespal a tak slyšel mé kvílení, vběhl ke mě a pomoc zavolal. Poslední co si pamatuji je, jak mě snáší dolů po schodech na židli, nakládají do sanitky a odvážejí, pak se mé vědomí ztratilo.
Odvezli mě do nemocnice v Mostě a než zjistili co se mi vlastně stalo, že mi v mozku prasklo aneurysma a následnému silnému krvácení do něj, bylo už prakticky pozdě.
Po stanovení diagnozy mě převezli do nemocnice v Ústí n. L. kde mě operovali, dodnes nevím, proč mám na hlavě z každé strany jednu jizvu.
Na to mě položili na JIP a zavedli hadičky snad všude kam se dalo, ale i přesto došlo ke komplikacím jako byla meningitida a ucpání jedné žíly kde byla zavedená kanyla.
Asi po 14 dnech řekli synovi, že už není naděje a odpojili mě, ale stalo se něco, z čeho byli poněkud v šoku, já začala dýchat sama a nejen to, ale i se začala pozvolna probouzet a nabývat vědomí.
Abych tento úvod zkrátila – na svůj pobyt v ústecké nemocnici si vůbec nepamatuji, vybavují se mi pouze dva momenty, první byla návštěva mého přítele, vzal mě tam tehdy někam na jídlo, a pak návštěva mé nejlepší kamarádky, známe se víc jak 30 let. To bylo vše, na děti si nepamatuji vůbec, na lékařská vyšetření také, ale psychiatra jsem zřejmě musela docela vykolejit)))), synovi řekl, že už nikdy nebudu v pořádku a budu potřebovat stálou péči a dohled, syn mi hned začal hledat léčebnu, kam mě chtěl strčit)))
Pak mě nechali převézt zpět do Mostu. Ráno se probudím, koukám kolem sebe a jsem v šoku. Spolupacientky se ptám kde že to jsem, no v nemocnici přece, odpověděla mi a já vyrazila z pokoje, našla sestru a hned, že chci revers a domů.
Trpím totiž fobií z nemocnic, nesnesu to prostředí tam. Musím říct, že se velice snažili mě tam zadržet, ale nakonec to skončilo kompromisem, kdy mě ukecali na tři dny hospitalizace s pozorováním
V koupelně jsem pak zažila další šok, místo parádního účesu na Vánoce za dost vysokou částku, mi hlavu zdobil ježek a dvě zelené jizvy, z každé strany hlavy jedna.
Zvláštní ale je, že na to, co jsem v období mé klinické smrti zažila, jsem si vzpomněla až téměř po roce, také po silně stresovém zážitku.
Víte nepamatuji si žádný tunel se světlem na konci, já v tom světle prostě byla, bylo všude kolem, nikde žádný stín, a cítila jsem Lásku, ano musím ji napsat s velkým L, protože takovou, kterou cítíte tam, nemáte šanci zažít tady. Je všude kolem vás, obklopuje vás, dýcháte ji….Nezáleží vůbec jak vypadáte, jaké máte školy, kdo jste, kolik máte peněz, tak jste milován prostě proto, že jste.
A pak jsem potkala matku. Prosila mě abych se vrátila a snažila se napravit to, co ona před svojí smrtí v mé rodině pokazila, a že toho bylo. Ale já nechtěla, vůbec jsem nechtěla zpět, vrátit se sem, znovu pryč z té Lásky tam, ne a ne a ne
Jenže pak se tam objevila moje babička, matka mého otce. Ona mě kdysi jako malou hlídala, chodila pro mě do školky, pekla mi k narozeninám dorty, v létě se mnou jezdila na prázdniny, učila mě poznávat bylinky, znala mě do morku kostí a měla mě ráda nejvíc ze všech lidí v tomto mém životě.
Ona mi řekla, že se můžu rozhodnout sama, že tu klidně mohu zůstat, ale ona by mi radila se vrátit, že je toho tady ještě dost co lze udělat a napravit, a že to bude vlastně jen nepatrná chvilička a ona bude se mnou vždy, budu-li jí potřebovat..
Ji jsem poslechla, ostatně jako by mi tam předala jakési poznání pravdy, opravdové podstaty vědomí života, co to skutečně je a proč tu je, ale toto se mi po návratu sem jakoby zastřelo do jakési mlhy, vím, že jsem vše věděla, ale také vím, že toto nepatří sem, do našeho života na Zemi.
No a tak tu jsem znovu, podle lékařů zázrak lékařské vědy, ale já vím, že zázrak života. Vím i spoustu dalších věcí, jenže jsem se naučila o nich mlčet, vyprávíte-li něco takového tzv normálním lidem, mají vás za blázna, což je tedy opravdu škoda.
Dana